Kondenzace vody na stěnách obytných místností – tento problém dříve znal jen málokdo. Před první ropnou krizí a na ni reagující vyhláškou o tepelné izolaci z 01. 11. 1977 se topilo doslova Pánu Bohu do oken. Stará okna nepředstavovala pro proud vzduchu žádnou větší překážku. Úzké rámy se časem roztáhly a byly netěsné. Po zabudování moderních plastových oken už v místnostech netáhlo a bylo ušetřeno mnoho energie. Avšak objevil se nový problém: vlhkost! Ta se projevuje známými příznaky jako je orosení okenních skel, vznik plísně, poškození omítky a zhoršení ovzduší v bytě. Úkolem větrání místností je vyměňovat vlhký vzduch v místnosti za chladnější a sušší vzduch venku.
Snižování vlhkosti vzduchu není jediným požadavkem, který je na moderní větrání místností kladen. Postupná a dostatečná výměna vzduchu je pro obyvatele domu mimořádně důležitá. Přitom je třeba splňovat různá kritéria:
Při štěrbinovém větrání se okno do určité míry pootevře. U standardních otevíracích a vyklápěcích oken se k tomu zpravidla okno vyklopí. Štěrbinovým větráním se zajistí jen málo intenzivní výměna vzduchu, což vede k tomu, že okno zůstává vyklopené dlouhou dobu. Intenzivnější prochladnutí okenního ostění (špalety) způsobuje, že nebezpečí poškození vlivem zkondenzované vody je ještě větší.
Podstatně efektivnějším způsobem výměny vzduchu v místnosti je nárazové větrání. Při něm se křídlo okna zcela otevře a k výměně vzduchu tak dojde za 4 – 10 minut. Při nárazovém větrání se minimalizují i ztráty energie. Velmi rychle realizovanou výměnou vzduchu nedochází k prochladnutí částí objektu.
Při větrání s průvanem dochází k výměně vzduchu ještě rychleji, vzduch v místnosti se kompletně vymění již za 2-4 minuty. K tomu musí být otevřena všechna okna a dveře, takže vznikne průvan.